Bílí stín černého svědomí II.

8. června 2011 v 11:30 | Eliška Radová ( Fjord[ííík]* )
Tato povídka se od těch ostatních poněkud liší. Předem Vás upozorňuji, že neni nijak veselá, což podtrhuje i fakt, že je skutečná. Píšu jí s rozklepanou rukou i srdcem a je to asi vůbec poprvé, kdy se o to s kýmkoliv v takové míře dělím. Je to asi první povídka, u které vás prosím, abyste si kritiku nechali pro sebe. Mnohokrát děkuji, moc to pro mě znamená.
 

Bílí stín černého svědomí I.

6. června 2011 v 11:55 | Eliška Radová
Tato povídka se od těch ostatních poněkud liší. Předem Vás upozorňuji, že neni nijak veselá, což podtrhuje i fakt, že je skutečná. Píšu jí s rozklepanou rukou i srdcem a je to asi vůbec poprvé, kdy se o to s kýmkoliv v takové míře dělím. Je to asi první povídka, u které vás prosím, abyste si kritiku nechali pro sebe. Mnohokrát děkuji, moc to pro mě znamená.


Co je to láska?

30. května 2011 v 20:53 | Eliška Radová
Co je to láska?
E. Radová
Marně hledám přirovnání,
které by naší lásce stačilo.
Které to je? Nemám zdání.
Neznám žádné, které by platilo.
Že láska je jak krásná růže,
to praví lidé už od léta.
Ale co láska jak růže zmůže?
Nic, vždyť stále odkvétá.
Že láska je jak zŕcadla dvě,
by možná pravda byla.
Sic odrážení nás dva v sobě,
jen, kdyby se nerozbila.
Že láska je jak poezie
to též o lásce se praví.
Ale ten, kdo lásku nezažije,
tomu ji slova ani nenapoví.
"Sejde z očí, sejde z mysli."
I to prý platí pro lásku.
Avšak ten, kdo toto tvrdí
- jen se zamysli! -
Ten má lásku na vlásku.
"Láska mocná čarodějka."
to uznat dalo by se jen navenek.
Cožpak láska jako každá čarodějka,
měla by uhořet v plamenech?
Láska, to je pocit věčný.
Láska, to je pouto co nás k sobě pojí.
Ale to, co láska navždy zničí,
to už se nikdy zcela nezahojí.
 


Křik v plamenech hranice

1. května 2011 v 22:30 | Eliška Radová
Jako hadr ji předhodili před tribunál. Šaty měla roztrhané, vlasy zacuchané a obličej plný špíny a jizev. Stejně špinavé a zjizvené bylo ovšem celé tělo ukryté pod šaty. Kůže sotva visela na kostech, jak hladověla ve vězení inkvizice. Chtěla se postavit, ale ruce se jí rozklepaly a vypověděli jí službu. Stále však měla tolik hrdosti a opovržení oproti mužům sedícím za stolem, že pozvedla hlavu a věnovala jim pohrdavý pohled plný hrdosti a posměchu.