Bílí stín černého svědomí II.
8. června 2011 v 11:30 | Eliška Radová ( Fjord[ííík]* )
Tato povídka se od těch ostatních poněkud liší. Předem Vás upozorňuji, že neni nijak veselá, což podtrhuje i fakt, že je skutečná. Píšu jí s rozklepanou rukou i srdcem a je to asi vůbec poprvé, kdy se o to s kýmkoliv v takové míře dělím. Je to asi první povídka, u které vás prosím, abyste si kritiku nechali pro sebe. Mnohokrát děkuji, moc to pro mě znamená.
Bílí stín černého svědomí I.
6. června 2011 v 11:55 | Eliška Radová
Tato povídka se od těch ostatních poněkud liší. Předem Vás upozorňuji, že neni nijak veselá, což podtrhuje i fakt, že je skutečná. Píšu jí s rozklepanou rukou i srdcem a je to asi vůbec poprvé, kdy se o to s kýmkoliv v takové míře dělím. Je to asi první povídka, u které vás prosím, abyste si kritiku nechali pro sebe. Mnohokrát děkuji, moc to pro mě znamená.
Co je to láska?
30. května 2011 v 20:53 | Eliška Radová
Co je to láska?
E. Radová
•
Marně hledám přirovnání,
které by naší lásce stačilo.
Které to je? Nemám zdání.
Neznám žádné, které by platilo.
•
Že láska je jak krásná růže,
to praví lidé už od léta.
Ale co láska jak růže zmůže?
Nic, vždyť stále odkvétá.
•
Že láska je jak zŕcadla dvě,
by možná pravda byla.
Sic odrážení nás dva v sobě,
jen, kdyby se nerozbila.
•
Že láska je jak poezie
to též o lásce se praví.
Ale ten, kdo lásku nezažije,
tomu ji slova ani nenapoví.
•
"Sejde z očí, sejde z mysli."
I to prý platí pro lásku.
Avšak ten, kdo toto tvrdí
- jen se zamysli! -
Ten má lásku na vlásku.
•
"Láska mocná čarodějka."
to uznat dalo by se jen navenek.
Cožpak láska jako každá čarodějka,
měla by uhořet v plamenech?
•
Láska, to je pocit věčný.
Láska, to je pouto co nás k sobě pojí.
Ale to, co láska navždy zničí,
to už se nikdy zcela nezahojí.
Křik v plamenech hranice
1. května 2011 v 22:30 | Eliška Radová
Jako hadr ji předhodili před tribunál. Šaty měla roztrhané, vlasy zacuchané a obličej plný špíny a jizev. Stejně špinavé a zjizvené bylo ovšem celé tělo ukryté pod šaty. Kůže sotva visela na kostech, jak hladověla ve vězení inkvizice. Chtěla se postavit, ale ruce se jí rozklepaly a vypověděli jí službu. Stále však měla tolik hrdosti a opovržení oproti mužům sedícím za stolem, že pozvedla hlavu a věnovala jim pohrdavý pohled plný hrdosti a posměchu.
