Bílí stín černého svědomí I.

6. června 2011 v 11:55 | Eliška Radová
Tato povídka se od těch ostatních poněkud liší. Předem Vás upozorňuji, že neni nijak veselá, což podtrhuje i fakt, že je skutečná. Píšu jí s rozklepanou rukou i srdcem a je to asi vůbec poprvé, kdy se o to s kýmkoliv v takové míře dělím. Je to asi první povídka, u které vás prosím, abyste si kritiku nechali pro sebe. Mnohokrát děkuji, moc to pro mě znamená.


Z ničeho nic mě přepadla kritická nálada, znáte prostě, takový ten 'den blbec' jak se říká. Takto ke konci školního roku to snad každý z nás alespoň nějaký den zažije. Bylo pozdě večer a já se rozhodla jít spát. Do zhasnutého pokoje pronikalo světlo z chodby skrz sklo dveří, jež z větší části překrýval šátek od milované osoby. Ležela jsem v rohu na postely otočená zády ke zdi a hleděla jsem do diagonálního rhu na druhou postel. V tom jsem ze zhrozila a jistojistě jsem měla oči úplně dokořán. Ty oči, ty oči bych poznala vždy a všude. Byla tu. Seděla na té posteli. Svůj zrak upírala přímo na mě. Vnímala sem každý její detail, abych zjistila, že se ani o píď nezměnila. Uhlově černé vlasy stále do půly zad, nevyrostli ani o centmetr. Zjizvenou tvář i sněhově bílé šaty byli pokapané od krve, každá skvrnka naprosto stejná jako dříve. Tělo tak bohublé, že by vám anorektičky připadali tlusté. A ty oči. Ach ty oči, které pronikají až do srdce. ty oči plné výsměchu, nenávisti a zloby. A pochopení? Ano, skutečně je v těch očích maličkatý záblesk pochopení. Pochopení bolesti, zrady a odmítání. Ne! Znovu sem těm očím začala propadat.
"Jsi hloupá" šeptal tichý, ale velice pronikavý hlas. Tak důvěrně známí a přesto tak cizí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama